ČTVRTEK
Spankers vs. Basta Fidel – jasně vítězí Spankers. Už jenom kvůli výborné zpěvačce. Basta Fidel sice také mají ve svém středu dámský hlas, ale jeho projev byl chvílemi až nepříjemný. Stejně jako poněkud nezvládnutá konverzace mezi jednotlivými songy. U Spankers se vyplatí počkat na podzimní debutové album. Mohlo by se z něj vyklubat něco skutečně zajímavého.
Honza Homola vs. Wohnout – nerozhodně. Zvědavost, jak se usadil materiál z Homolky tobolky, a jak pokročilo interpretovo mistrovství v hru na akustickou kytaru, přivedla do poetického stanu přiměřené množství zájemců. A byl to vcelku zábavný zážitek, který potvrdil, že sólo je Honza Homola naštěstí pořád ještě folkový punkáč. Jen škoda, že podle následně podané informace se jednalo o jedno z jeho posledních vystoupení. To Wohnouti jich mají před sebou jistě ještě dost. Ostatně nová deska je na obzoru a ochutnávka z ní zazněla i během jejich sázavského setu, který vyzněl poněkud rozpačitě. Putování z jednoho alba do druhého ukázalo, že ne všechny položky v repertoáru mají ten správný tah na branku. Ale odvaha zařadit do festivalového hraní i méně známe kousky se cení.
Tomáš Klus. Fenomén letošních festivalů a domácí hudební scény vůbec. Jeho koncerty postavené na dvou albech a dvou lidech si rozumí s každým prostorem, ve kterém probíhají. Minulý týden na hlavním pódiu Benátské noci, tentokrát pod cirkusovým stanem. Baví lidi, baví sebe. Jeho už legendární textařské improvizace nepřestávají udivovat svou pohotovostí. A půlící song „Tohle je techno music“ se díky tomu neomrzí snad nikdy. Jo a Jiří Kučerovský už by si taky zasloužil uvádět na rozpise. Alespoň malými písmeny. Nebo se můžou na živé hraní rovnou přejmenovat na Ká Ká Band.
PÁTEK
Crionic vs. Embassy. Amatérská liga. V případě první skupiny je amatérismus omluvou za chyby, v případě druhé je to konstatování ohledně jejich produkce. Crionic sice hudebně poněkud zamrzli v rockovém crossoveru devadesátých let, ale nelze jim upřít snahu se zlepšovat a taková „What Is Your Real Name“ je opravdová hitovka se vším všudy. Možná by stačilo, kdyby na své skladby naroubovaly češtinu. Zpěvákova angličtina se totiž nedá moc poslouchat. To Embassy takový problém nemají. Jejich živý výkon byl totiž k neuposlouchání celý. Stali se tak pro mě jedinou položkou v programu, z které jsem s hrůzou odešel.
Eddie Stoilow. Samá pozitiva a hudební jistoty. Jednoznačný festivalový objev už od Benátské noci. Skvěle vystavené vystoupení včetně šťastné volby předělávky „Sweet Harmony“ od The Beloved.
UDG to je úderná smršť, která smete každého, kdo se jí připlete do cesty. Jsou případem kapely, kde stereotypní repertoár není na škodu. I tady ukázaly, že mají jedinečný dar lidi rozhýbat, rozskákat, rozparádit. Zkrátka navodit tu pravou festivalovou atmosféru.
Tonya Graves konečně objíždí festivaly i sólo a byla to nádhera s bonusem pro ty, kteří ji, jako já, pamatují z působení v Liquid Harmony. Některé odezpívané kousky se jejich repertoáru zdárně přibližovaly.
Marta Kubišová potěšila se svým skvostným hlasem a repertoárem těch nejznámějších skladeb. Pravda, v kontaktu s publikem si nebyla příliš jistá, ale zpěvem ho převálcovala na sto procent. Jen ho mohlo být trochu víc.
Maxence Cyrin a jeho klavír byli chill outovým skvostem pro všechny posluchače, kteří si přišly odpočinout od festivalového řevu. I když během jeho vystoupení se z odpočinku stal spíše kvízový večer. Vyhrál ten, kdo rozpoznal, kterou z tanečních pecek to zrovna hraje. A že to byl občas pěkný oříšek.
Plexis – když na něčem dorůstáte, tak to prostě máte rádi pořád
Papa Roach ničím nepřekvapili a po půlce svého vystoupení začali nudit.
Tata Bojs jsou národním hudebním klenotem současnosti. Nezůstávají na místě, přicházejí se stále novými hudebními nápady a na živo jsou u nás jen stěží k dostižení. Předvedli to i tentokrát, ačkoliv to chvílemi vypadalo na menší indispozici půlky kapely. Ale když došlo na Depeche Mode i na Underworld s textem ze Skovky bylo vymalováno. A to ještě Matěj Ruppert odzpíval Šťastnější. Prostě paráda. Dobrý předkrm před protančenou nocí.
Nightwork vás můžou prudit, ale jejich vystoupení snadno podlehnete. Dobře promyšlená show, která svádí k domněnkám, že je z playbacku (ano, řešil to i jeden pár vedle mě), jen dokazuje, jak málo čekáme od českých kapel i jak málo jim věříme. Vojtěch Dyk je zkrátka už teď jedním z nejlepších domácích zpěváků a spolu s kapelou bourá představu o skromných muzikantech. Sebevědomí není nemoc.
Novozélanďanka Natalia Scott, která doprovázela jako Mc Tali Bennyho Pageje prokázala, že je ve svém oboru skutečnou první dámou mikrofonu. Čistě vystřižené vokály servírované do zlámaných beatů daly odpověď mj. na otázku, proč si ji ke spolupráci přizval Roni Size. Nekompromisní byl ve svém setu i DJ Muffler, který neváhal střídat ostrý D’n’B s valivým zvukem dub stepu.
SOBOTA
Olga Lounová je takovou dospělejší verzí Ewy Farné, a to hlavně ve zpěvu. Zatímco Farná do mikrofonu spíše křičí, Lounová umí přece jenom s hlasem pracovat daleko příjemnějším způsobem. A vůbec to nezní špatně. Rozdíl ve stylu repertoáru je ovšem mizivý.
Ester Kočičková zavítala na Sázavafest s novým projektem, do kterého přizvala vedle dvorního Lubomíra Nohavici i kapelu Kujooni. Výsledkem je velmi zajímavá směsice putující od české dechovce k té balkánské, od kabaretu po šanson. K tomu samozřejmě nezaměnitelné průvodní slovo. Velmi minimalisticky zábavné představení, jehož vrcholem se stal šlágr „Hezké věci zpívá Gott, ne Bůh“.
Niceland tak trochu ustrnul na místě. Co ještě v předcházejících sezónách znělo nečesky a neotřele, začínalo tentokrát ke konci setu připadat tak trochu mdlé.
Nemjuci to bylo příjemné maďarské překvapení. Výrazná kytarovka s ženským vokálem, která v domácím prostředí tak nějak schází.
… a to byla poslední kapela, poslední hudební zážitek letošního Sázavafestu. Déšť opět vyhrál.