Když jsem nad tím zpětně přemýšlel, uvědomil jsem si, že mi nikdy nedal záminku, která by odhalovala jeho skutečné úmysly. Všechny teorie, které se kolem našeho vztahu objevily kdysi při mém příchodu do fabriky, přecházel mlčením a já nezájmem. Teď byla situace jiná. Žádná teorie, žádné otázky po chodbách. Tím víc to ale zaměstnávalo mě samého.
Mezitím jeho ministerská hvězda stoupala. Zavedl kvóty pro zaměstnávání cizinců a zároveň zpřísnil podmínky udělování pracovních víz. Do půl roku jejich počet spadl o polovinu. Na uvolněná místa do montoven byli nahnáni všichni, kdo si nárokovali sociální dávky a byli déle, než tři měsíce bez práce. Zasadil se o další snížení počtu přijímaných na gymnázium, což jsem dostal po vyjednávací stránce na starost a připsal si tím první politické body.
Před dalšími volbami se stal Otec místopředsedou Demokratické strany občanského a národního uvědomění (DSONU), přičemž mně vstup do ní rozmluvil. Jedni ho milovali, druzí museli milovat a tomu zbytku se nedostávalo příliš prostoru k vyjádření.
Když mě tehdy nechal přečíst svůj kandidátský projev, narazil jsem na upravenou citaci „Největším bohatstvím národního hospodářství je národnost“. Upozornil jsem ho na správnou verzi s národem, ale on se jen pousmál a poučil mě, že čas postoupil a právě tuhle verzi chce nyní strana a národ slyšet. Co by tomu asi tak říkala matka, která se tomu tehdy hořce vysmívala?
–
První skórování v politice mě vyneslo do povědomí širšího spektra lidí. Ministerstvo rodiny a národního vzdělávání zjišťovalo, jestli bych měl zájem o místo náměstka. Nabídka přišla i ze sekretariátu předsedy DSONU a v neposlední řadě také od Přátel konzervativních myšlenek a hodnot na přednášku a následnou besedu o tématu vzdělávání.
Otec prohlásil, že by někoho potřeboval na Ministerstvu rodiny a já neměl důvod mu nevyhovět. Hned po nástupu jsem dostal na starost koordinaci přijímacích komisí, což zahrnovalo jednání se zástupci krajů a průmyslníků o kvótách přijímaných do jednotlivých Oborů. Před, i po těchto schůzkách, jsem se vždy zastavil na Ministerstvu národního hospodářství, abych podal zprávu nejen o dohodnutých číslech, ale také o celkové atmosféře na mém působišti.
–
Cítil jsem zadostiučinění. Systém, který kdysi překazil mou studijní kariéru, nyní závisel na mých doporučeních. Samozřejmě se nabízelo nenápadně ho podrývat. Mohl jsem například svým novým přátelům od novin předhazovat zprávy, které by jistě přispěly alespoň ke zpochybnění stávajícího modelu. Ale proč bych to dělal, když právě díky systému jsem se ocitl až téměř na jeho vrcholu?
Přesto jsem si jeden rozmar v této souvislosti dopřál – členství v přijímací komisi na škole, kde to všechno začalo. Ministr přijal mé zdůvodnění, že bych měl být přímo ve středu dění, s pochopením a uznalým pokýváním hlavy. Na cestu jsem od něj obdržel mimořádnou prémii včetně zprávy, že se o mou práci začal zajímat i premiér. Nebyla to pro mě novinka. Jeho syn právě končil základní školu a tak si přes prostředníka u mě ověřoval, zda bude skutečně vylosován ke studiu na reálném gymnáziu.
Teď tedy sedím za stolem a pozoruju sebe samého před deseti lety. Vpadlé tváře, kruhy pod očima, nervózní pohyby a těkání očima kolem sebe. Vyžádal jsem si jeho spis. Jedničkář, matematický talent, neúplná rodina, chce na Obor služeb a administrativy. Jako přes kopírák. Postavil se přede mě. Pohledem volal po záchraně.
„Proč myslíš, že bys měl být dodatečně přijat na reálné gymnázium?“
Viděl jsem, jak ho ta otázka zaskočila. Celá místnost ztichla a zpozorněla.
„Protože mám co nabídnout.“
Dobrá odpověď
„A co to je?“
„Odhodlání studovat a rozvíjet se, například.“
Chyba
„Myslíš, že ostatní tady ho nemají?“
Ticho jako v kostele. Jeho polknutí bylo hlasitější, než si přál.
„Jsem připraven veškeré dosažené vzdělání dát do služeb národa.“
Zatraceně chytrá odpověď, když všichni poslouchají. Jen trochu nedomyšlená. Přetřel jsem si rty balzámem.
„Veškeré?“
Znervóznil. Došlo mu to. Uvědomil si, že teď nemůže couvnout.
„Ano.“
„Národ ti je za tvou nabídku vděčný už teď, to mi věř. Potřebujeme takhle odhodlané mladé lidi. A proto ti tvé přání být ve službách národa splním.“
Jaký je další stupeň hlasitosti po tichu?
„Momentálně se nám nedostává podobně chytrých a odhodlaných lidí v Oboru bez zaměření. Je mi ctí tě do něj umístit,“ vstal jsem a začal tleskat. Ostatní se přidaly, aniž by jim z většiny docházelo, co se vlastně stalo. Konečně začaly cvakat fotoaparáty přítomných novinářů.
„Ale já nejsem příliš manuálně zručný.“
Prožíváme život v kruhu? Pokud ano, nejsem ještě připravený vrátit se na začátek a dopřát svůj osud někomu dalšímu. Má kariéra na to není připravená.
„Řemeslo má zlaté dno a ty na něm teď stojíš. Od této chvíle se tvůj život obrátí k lepšímu a národ ti to nikdy nezapomene.“
Nepřehnal jsem to? No, lidi ještě pořád tleskají, třeba to ani pořádně neslyšeli. Pro jistotu jsem rychle obešel stůl a podal si se svým mladším já ruce. Samozřejmě v patřičném gestu pro fotoaparáty.
„Tohle je budoucnost našeho národa,“ zvolal jsem pateticky a dovedl svou minulost do zástupu, ve kterém odevzdaně stáli její budoucí spolužáci.
konec