Otevřeně jsem mistrům vyhrožoval domnělým vlivem při jakémkoliv náznaku veřejného pohrdání. Vidina ztráty relativně slušného místa udělala své. Někteří dokonce obrátili natolik, že mě začali bránit i před těmi spolužáky, které ještě před pár dny sami nepřímo podněcovali k šikaně.
Poprvé si mě Ředitel zavolal dva měsíce poté. Někdo naprášil, že vyhrožuju mistrům jeho jménem. Asi přímo jeden z nich, předpokládal jsem. Byla to zvláštní audience. Dvacet minut mi dával kázání. Oháněl se morálkou a podobnejma sračkama. Pak obrátil. Pogratuloval mi k přístupu, který jsem zvolil. Že prý někoho takového přesně hledal. Dokonce přišel s plánem, kterým bych dodal svým výhružkám na vážnosti: „ Jednoho si vyber a já mu zařídím výpověď.“ Odcházel jsem od něj s pocitem, že se z Ředitele stal Otec.
–
Matka, která zabránila úspěchu mé sebevraždy, se stala nesnesitelnou opatrovnicí. Dávala si ji za vinu. Nevěnovala pozornost mým argumentům, že je to nesmysl. Ještě více mě hlídala. Zestárla. Vyhýbal jsem se jí. Jejím statistikám potvrzující zvýšený výskyt sebevražd u mladistvých, který dávala do souvislosti s novým školským systémem. Jejím povzbuzujícím aktivitám a výletům. Její snaze nalézt mi smysl života, když to se vzděláním nevyšlo.
Jednou za čas jsem ale v odmítání povolil. Ovšem s tím, jak narůstalo sebevědomí mého nového já, snižovala se zároveň ochota být oddaným synem. Považuji to za přirozený vývoj našeho vztahu a ani zpětně bych nejednal jinak.
Když mě nachytala nad seznamem “Mistrů určených k likvidaci“, byla z toho hádka. Křik, výčitky a vyděračský pláč. Jistě, snažil jsem se jí vysvětlit, že právě tahle cesta je můj nový smysl života. Odmítala to. A když opět vyrukovala s házením viny na školský systém, neudržel jsem se: „ Je to tvoje vina, ne systému. Fotr taky zdrhnul kvůli tobě a já už se mu nedivím.“ Možná to spolu nesouviselo, ale mně se dát obě věci dohromady hodilo k jejímu umlčení.
Triumfoval jsem. Matka se stáhla. Naše budoucí konverzace byla omezena na minimum víceméně zdvořilostních frází. Do měsíce umřela. Jedno odpoledne jsem ji našel v posteli, kde nejspíše ležela od předchozího večera. Usnula a neprobudila se. Vypadala spokojeně.
–
Do opatrovnictví si mě vzal Otec. Pomohl mi prodat byt, ve kterém jsem neměl důvod zůstávat a postaral se o nový. V lepší, reprezentativnější, čtvrti. Do osmnáctin jsem odpočítával pár měsíců a škola se s mou novou situací dostala na vedlejší kolej, až jsem z ní vypadl úplně. Můj nový Otec prohlásil, že víc už umět stejně nepotřebuju, že jenom potřeboval, abych si zažil i ten pocit být dole a nepodlehl pokušení se k němu někdy vrátit.
Účastnil jsem se teď řady pracovních schůzek a pozoroval, co mě Ředitel pozorovat nechal. Většina jeho podřízených i obchodních partnerů si nevěděla s mou přítomností rady. „Jsou situace, kdy nevědomost má větší hodnotu, než informace,“ řekl mi, když jsem ho na to upozornil.
Časem se začal zajímat o můj názor na výhodnost konkrétních smluv a k narozeninám mě jako dárek nechal vést jedno menší obchodní jednání. Úspěšné obchodní jednání.
–
Pak přišla změna. Byl povolán na nejvyšší post Ministerstva národního hospodářství a čas, který mě mohl věnovat, se povážlivě zkrátil. Byly to spíše krátké audience, a to nad tématy překračující dosavadní rámec obchodních a manažerských pouček. Nikdy jsem jeho politickým postojům nevěnoval pozornost, ale najednou se staly hlavním předmětem našich debat.
Byl jsem zmatený. Ne jeho názory, ale nejistotou, co vlastně se mnou bude dál. Do té doby jsem bral jako samozřejmost, že si mě nechá u sebe ve fabrice a časem předá kontrolu nad jedním z úseků. Ale tomuto tématu se teď pečlivě vyhýbal. Bylo to čím dál nesnesitelnější, až jsem se odhodlal nadnést ho sám.
„Myslel jsem, že jsi to pochopil,“ odvětil a pokračoval v přednášce o důležitosti umět před správnými lidmi rozlišit téma národu a národnosti: „ Nikoho nezajímá, co si myslíš, ale co říkáš. Mít vlastní ideje je pro politika hrob. Důležitější je mít ty správné a umět je prodat národu.“
„ Bez ohledu na důsledky?“
„ Především bez něj. Jen si vzpomeň, jak ses dostal až sem.“
„ S vaší pomocí.“
Nikdy jsem mu nepřestal vykat.
„ Chyba. Já tě jenom popostrčil do toho správného zástupu. A ve chvíli, kdy jsem to udělal sis ani nepomyslel, že bys mohl jednou stát v ministerské kanceláři. V tom okamžiku jsi mě nenáviděl. Až když jsi pochopil, jakou moc jsem ti tím tenkrát dal, to tě dovedlo až sem. Když ses přestal ohlížet na zájmy ostatních.“
„ Přesto si myslím, že je to jiné.“
„ Jediný rozdíl je v počtu lidí, které to ovlivní.“
„ Jak ale chcete důvěryhodně obhajovat ideje, kterým sám nevěříte?“
„ Myslím, že odpověď znáš.“
„ Mocí?“
Podal mi listy sepnuté kancelářskou sponkou. Byla to smlouva na konzultantské místo při ministerstvu.
Vyndal jsem z kapsy saka balzám a přetřel si s ním rty. Očima jsem projel jednotlivé odstavce. Občas mi pohled sklouzl na něho. Spokojeně se usmíval. Podal mi tužku a já bez dalších otázek podepsal. Ve dvaceti kariéra na ministerstvu.
konec druhé části