Program nabízel po oba hlavní dny i nemalé množství debat na rozličná témata. Vybral jsem si aktuální otázku budoucnosti eura. Překvapil mě nejen zaplněný prostor podobně zvědavých návštěvníků, ale především složení diskutujících. Svůj argumentačně vytříbený názor přišel odprezentovat také nový slovenský ministr financí Ivan Mikloš, když zopakoval odhodlání vyvázat se z finanční pomoci Řecku. Další z debat následovala na jiném pódiu za účasti ještě více reprezentační sestavy. Popovídat si tam přišel nejen český ministr zahraničí, ale objevila se i čerstvá slovenská premiérka.
Ještě, než jsem se vydal za hudbou, zlákal mě Break Dance Battle. Chalani předváděli neuvěřitelné kousky, ale protože dlouho nepřicházela žádná zlomenina, přišel čas na trochu té muziky. Mňágu můžete kritizovat za stále stejný repertoár klidně do zemdlení, nicméně naživo prostě funguje. Přes úmorné vedro řádil Petr Fiala na pódiu jak za mlada a ve finále si stihl s bubeníkem i vyměnit místo. Jediným místem, kde se následně hrálo bylo hlavní pódium. Slovenský komorný orchester spustil Čtyři roční období. Vivaldi se začal rozléhat areálem s důstojností vzpomínky na loňský ročník a zároveň s nadějí pro ty další.
Orchestra Baobab dokonale změnil odpolední náladu opět směrem k bujarému veselí. Jejich produkce se příliš nelišila od pátečního vystoupení Mariachi sin fronteras. Jen byla více exotičtější, živější a profesionálněji odehrána. A Pohoda se opět roztančila. Přimět k tomu přítomné se snažila i Juliette Lewis, ale chvíli to trvalo. Většina z nás přeci jenom přišla spíše okouknout slavnou herečku a nevěřila v její pěvecký talent. Z její reakce ale bylo patrné, že je na podobnou nejistotu ze strany posluchačů zvyklá, to když se zeptala zda jsme přišli na koncert nebo se dívat na televizi. Zábrany nakonec přeci jenom padly. Juliette dokázala, že zpívat doopravdy umí, a když dala Iggyho Popa, tančil už kde kdo.
Nohy si neodpočinuli ani u Abraham Inc.. Dokonalý souzvuk rozličných hudebních žánrů spojující klezmer, funk i taneční muziku a podpořený vymazlenou dechovou sekcí. To se v klidu prostě zůstat nedá. Co napsat k následujícím Scissor Sisters? Byla to pouťová atrakce. Disko šílenství. Buď jste podlehli nebo si klepali na hlavu. Byli za hlavní hvězdu a hvězdně i chvílemi působily. Když dohráli, bublina splaskla, nic nezůstalo. Pravým emočním opakem byl José González. Velké pódium si podmanil melancholickou tóninou svého hlasu i španělky. V jednoduchosti bývá síla. Ta největší se vzedmula s jeho interpretací Teardrop. Po Krajině rovině další nezapomenutelný hudební zážitek celého festivalu. Nakonec jsem se díky tomu vyrovnal i s tím, že mi unikli Crystal Castles (kdo to tak zabijácky vymyslel, dát je proti sobě?).
The xx nezahráli věru špatně, ale důvod za co jsou vlastně tak oslavováni nalezen nebyl. Vše už bylo odehráno dávno před nimi. Nicméně jako soundtracku k vypouštění lampiček se jim nedá vytknout vůbec nic. Byl to kýč, ale dojemně krásnej. Islandským kýčem jsou Múm. V barvách světelného parku rozdírajícího dosedlou tmu letní noci působily jejich rytmy vskutku magicky. Nikdo ostatně ani nic jiného neočekával.
Očekávání však budilo vystoupení Leftfield. Snad jediných věrozvěstů taneční muziky, které jsme ještě neměli v našich kotlinách příležitost slyšet. Po jejich popůlnoční jízdě už můžeme v klidu spát. Bylo to vystoupení především pro všechny fajnšmekry, které znají obě alba bezmála zpaměti. Pod pódiem ale vydrželi těch devadesát minut pařit i ti nejmladší zelenáči. Za všechny fanoušky děkuji, že se konečně podařilo Leftfield dovést.
Do trochu jiné taneční komunity zavedl pár stovek věrných i DJ Skream. I jeho dub-stepu to na Pohodě slušelo. A stačilo popojít pár metrů, aby se beaty trochu narovnaly. Dokázali to Midi Lidi, kteří se dočkali velmi příznivého ohlasu, když si jejich koncert pod vyjasněným nebem nenechaly ujít vcelku početné zástupy příznivců.
Za zvuků opožděných New Young Pony Club jsem Pohodu opustil. S pocitem, že to byl zatím nejlepší festivalový zážitek, a že rok je strašně dlouhá doba. Jsem rád, kolik (nejen) současných hudebních ikon mi bylo umožněno slyšet. A jsem rád, že díky nim teď můžu předat následující poznatek: Z kultovních kapel se neodchází ani když hrají špatně nebo, omlouvám se za ten expresivní výraz, nudně. Takové kapely totiž vždycky hrají dobře, protože jinak jste je prostě nepochopily.