Skoro to vypadá, jakoby si politická i mediální scéna vzala za své letní motto České televize. Při sledování či pročítání zpráv je snadné nabýt dojmu, že co platilo včera už dnes neplatí a proto je vlastně výhodnější nechávat se informovat obden. Stačí se pouze trefit do správného vydání. To by ovšem bylo až moc jednoduché, protože i v tomto případě je těžké určit, co bylo dřív. Tedy, které vydání je to správné. Jednoznačná odpověď se následující den může změnit v odvolávání odvolaného.
Politicko-společenský prostor se stal nečitelným a těžko uvěřitelným mikrovesmírem, ve kterém se přestávají orientovat i jeho spolutvůrci. Zpochybňují své výroky, vyvracejí své činy. Jediné, na čem se dokáží shodnout je, že ten druhý je špatný. Volí jednoduchá řešení, neobtěžují se překročit vlastní práh a přitom ani nemají odvahu pojmenovat věci pravými jmény.
Koalice nefunguje jednotně, opozice není konstruktivní. Jde opravdu oběma stranám o budoucnost České republiky nebo pouze o budoucnost svých politických partají? Je nám, voličům, lhostejný osud dalších generací nebo tak moc věříme zvoleným zástupcům, že neumíme nahlas zakřičet stop a místo toho si necháváme diktovat, která slova můžeme používat?
Nálada, která tu vládne už dávno není blbá. Naučili jsme se totiž vnímat věci okolo ve dvou rovinách. Ta první představuje bezprostřední svět okolo nás, v kterém je nám dobře. Druhá je vytěsněný paralelní vesmír politického prostoru, o kterém víme, že existuje, sledujeme ho, ale ve své podstatě nám je ukradený. A stejný postoj zaujímají i politici směrem k nám. Letošní léto mnohem více, než kdy před tím.