Reklama
 
Blog | Petr Balada

Zástupy (povídka) … 1.část

(Co když jsou státní maturity jenom začátek?)

 

... Když jsem ho uviděl, změnil se letopočet. Jako bych znovu stál v koupelně před zrcadlem. Je pondělí ráno, den přijímání. S tváří vytvarovanou odepíraným spánkem dávám své matce za pravdu - vypadám nezdravě, politováníhodně, v detailu místy až odpudivě.  Pomohly mi k tomu tři dny bez jídla i fakt, že tekutina mi zavlažila ústa naposledy před čtyřiadvaceti hodinami. Se svým sklonem k popraskaným rtům jsem tehdy automaticky sáhl na polici pro balzám. Byl pryč. Má matka ví o ďáblových detailech své. 

 

Oblékl jsem se do připraveného oblečení. Bylo o dvě čísla větší, aby zvýraznilo dojem křehké tělesné konstrukce. Já měl za to, že vypadám jako menťák. Když jsem si dovolil prohlásit to před matkou nahlas, nečekal mě pohlavek, ale jen strohé a unavené „Kéž by.“

Když bych měl popsat tehdejší pocity, použil bych slova jako obava, nervozita, sklíčenost, strach. I matčina poznámka, že nám třeba konečně k něčemu bude fakt fotrovo zdrhnutí krátce po mém narození, byla tentokrát vyslovena jako posmutnělý úryvek žalmu. Byli jsme podivně vyčerpaní a nezvykle tišší.

Reklama

Státní maturity, které měly zkoušce vrátit prestiž, se záhy proměnily v odrazový můstek k radikální proměně celého školství.  Jistě, jak mi matka říkala, sem tam se sice objevil zdvižený varovný prst jedince, který před tím varoval, ale vzápětí ho zaclonil výsměch kolektivu. „ Dneska si myslím, že ten výsměch byl součástí toho všeho, zastíracím manévrem.“ A to nikdy nevěřila na spiklenecké teorie.

Najednou ale ty kolektivní hlasy změnily rétoriku. Volaly po úplné změně středního školství. Maturity měly být vyhrazeny pouze gymnáziím navíc s omezeným počtem přijímaných žáků. Na ty, na které se nedostalo, by čekal učňák, čímž by se vyřešil nedostatek dělníků. Toho se chytly velké firmy a začaly té vizi tleskat. Reptající veřejnost umlčovala zvyšující se nezaměstnanost a doprovodný slogan útočící na národní cítění. Matka mi ho sice tlumočila jako Čechy Čechům, ale v národopise jsme se učili originální verzi:  Největším bohatstvím národního hospodářství je národ.

Když mi prolistovala učitelka učebnici, našla v ní poslední slovo dopsané na národnost. Nemělo smysl vysvětlovat, že autorem nejsem já. Dostalo se mi kázání a matce byl doručen dopis s poznámkou o závažném porušení rodičovské smlouvy uzavřené se školou, ve které se jednoznačně v paragrafu 3 píše, že žák nesmí zpochybňovat a ani žádným způsobem znevažovat obsah výuky. Matka vzala do ruky tužku a začala dopis upravovat po svém.

Konaly se volby, které vyhrály kolektivní hlasy. Ekonomicky zaměřené střední školy s maturitou byly zrušeny.  Zůstala pouze gymnázia s oficiálním přídomkem reálná.  Místo přijímacího řízení se zavedlo losování. Do osudí se dostal pouze ten, kdo měl známkový průměr do 1,5 a hlavně zaplatil stanovený obnos. Pro poplatek se vžil název pozitivní korupce, kterým byl původně celý systém kritizován. Pokud jste nebyli vylosováni, peníze se nevracely. Byly použity na rozvoj školství. „Údajně,“ dodávala vždycky matka.

Obě podmínky jsme splnili. Já byl od začátku přesvědčen, že mě vylosují. Když se v přímém televizním přenosu oznamovaly výsledky, nepociťoval jsem žádnou nervozitu. A to dokonce ani s ubývajícím počtem volných míst. Říkal jsem si, že někoho musí vylosovat jako posledního, tak proč bych to neměl být já.

Matka vstala a televizi vypnula. Až v ten moment mi to došlo. Mlčeli jsme a jen si vyměňovaly pohledy. Mobily začaly vyzvánět. Někdo to po chvíli vzdal a raději poslal zprávu, někdo byl trpělivější. Trvalo to půl hodiny. Během té doby mi přišlo, že přesně vím, kdo volá, aby se pochlubil, a kdo, aby sdílel zklamání. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Čekal mě Obor.

S redukcí dosažitelnosti maturitního vysvědčení přišla samočistící selekce vysokých škol. Přežily jen ty, které pochopily, že apolitické univerzitní prostředí je zbytečný luxus. Zrušily programy pro přijímání studijně vyspělých absolventů Oboru a stát jim přestal házet klacky pod nohy. Za posledních deset let si pamatuju jenom dva případy, kdy se někomu s Oborem podařilo na vysokou dostat.

Čekal mě Obor. Na výběr byly čtyři možnosti. Obor služeb a administrativy, Obor technik – mechanik, Obor stavbař-zemědělec a Obor bez zaměření. Největší zájem byl samozřejmě o ten první. Zvláště v případě, když jste původně chtěli na gymnázium. Nikdo naopak nechtěl skončit bez zaměření, protože to znamenalo, že zbytek produktivního života strávíte ve fabrice u pásu.

Rozhodující slovo měla čtyřčlenná Komise. Na každé škole v ní vždy seděli dva představitelé místní průmyslové a podnikatelské komory a po jednom zástupci z ministerstva školství a města. Ti společně rozhodovali, kolik lidí bude přijato na jednotlivé Obory. Osobně třídili žáky do skupin. Mimořádná pravomoc jim také dovolovala doporučit jednoho z ročníku ještě dodatečně na gymnázium. Byla to jen teoretická pravomoc.

Manuální dovednost rozhodně nebyla mou silnou stránkou. Ostatně neměl jsem ve své blízkosti nikoho, kdo by mě v ní trénoval. Fotr zdrhnul, matka jedináček, babička s dědou na druhým koci republiky. A protože jsem se jako potenciální majitel zlatých českých ručiček ani zdánlivě neprojevoval, bylo jasné, že mě bude muset živit hlava. Známky tomu odpovídaly, zájmy tomu odpovídaly, ale losovací zařízení jsem nepřesvědčil.

„Nedá se nic dělat, spustíme plán bé,“ oznámila mi matka, když se smířila s televizní prohrou.

Neměl jsem ani tušení, že takový plán máme. Upřímně řečeno, vyděsilo mě, že ho máme. Znám svou matku a její zarputilost. Nicméně, neodporoval jsem. Jenom doufal, že v něm má spoluúčast bude co nejmenší. Samozřejmě marně. Koneckonců šlo o mou budoucnost.

Plán spočíval v tom, udělat ze mě neduživou trosku. Neschopnou těžké manuální práce či dlouhodobě stát u pásu.

„Když to vyjde, pošlou tě na administrativu.“

„Když ne, stane se ze mě během pár let skutečná neduživá troska. Na druhou stranu, řemeslo má zlaté dno.“

Za jiné situace by se na mé zlaté dno snesla sprška sarkastických poznámek, ale ostrovtip nás v té době zkrátka opustil.

Během následujících dní jsem přemýšlel, jestli nakonec není Obor pro mě to nejlepší. Nebo, proč bych se ho vlastně měl bát? Idealizoval jsem si budoucnost, hledal argumenty pro Obor, argumenty, kterými jsem vyvracel proti. Jedno ráno jsem se probudil rozhodnutý, že žádný plán bé potřeba nebude, abych pak v poledne obrátil a pomáhal vymýšlet detaily jeho průběhu. Nedosáhl jsem přeci průměru jedna celá jenom proto, abych pak cosi kamsi montoval. Tehdy se ve mně probudil skeptik odmítající připustit existenci nestranné spravedlnosti. Připadal jsem si, jako kdybych byl sice první v cíli, ale zlatou medaili dostal až někdo za mnou.

A tak jsem stál v pondělí ráno před zrcadlem. Prohlížel si nezdravou verzi svého obličeje a pomalu se smiřoval s křečovýma žílama od stání u pásu. Odmítal jsem totiž tentokrát podlehnout pokušení věřit, že když něco chci, stane se to.

Nikdy bych nevěřil, že šaty můžou potlačovat intelekt, ale když jsem předstupoval před Komisi, měl jsem v hlavě prázdno. K tomu hlad, žízeň a potřebu natřít si popraskané rty balzámem. Tu otázku jsem proto napoprvé přeslechl.

„Proč jste si nevybral jiný Obor?“

„Cože?“

„Tady čtu, že chcete jít do služeb, tak se ptám, proč jste si nevybral jiný Obor?“

Uspokojila by ho jako odpověď žádost o balzám na rty? Moji matku rozhodně ano.

„Řemeslo má zlaté dno…,“ polknul jsem. Sucho v ústech mi zabraňovalo v delší konverzaci.

„To je trošku zvláštní odpověď na někoho, kdo chtěl jít na reálné gymnázium, nemyslíte?“

„… a já bych ho nerad devalvoval.“

Týpka v komisi napravo od zvědavce jsem rozesmál. Vzal si slovo:

„Dobrá odpověď, beru tě ke stavbařům.“

„Ale já jí můžu změnit,“ pokoušel jsem se chytnout za záchrannou brzdu: „ víte, pár dní jsem nejedl, nepil, nespal, a co je nejhorší ze všeho mám popraskaný rty.“

„Myslím, že daleko horší jsou ty hadry, co máš na sobě,“ odvětil destruktor mé kariéry. Pak se zvedl od stolu, přišel až ke mně, chytl kolem ramen a odváděl ke svému zástupu stavbařů: „Viděl jsem tvé školní výsledky.  Oba víme, že nepatříš na žádný z těch Oborů. Když budeš makat, pomůžu ti vyhrabat se nahoru.“

konec první části

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama