Čtvrtek
Do samotného areálu zábavy jsem dorazil za probouzející se tmy a s roztrpčeností, že mám stan tak daleko. Z nadávek mě vyrušila až nutnost soustředění nad směrem chůze. Praxe ze vsi, kde se zhasíná před mým návratem domů, konečně došla svému využití. Věrným pomocníkem mi byly i světélkující adrenalinové atrakce včetně občerstvovacích doků. Nicméně k úplnému zorientování mezi tolika centry dění dopomohlo stejně až světlo následujícího dne. Poučení na závěr odstavce: Za nevýrazného světla vypadají identifikační znaky Zlatého Bažanta stejně jako Plzně. Chuť však ani tma neschová.
Mozartovo Requiem na velkém pódiu bylo první z řady nevšedních zážitků. Panující atmosféru lze jen obtížně zprostředkovat. Podupávání, pohupování i poskakování těch odvážnějších při vystoupení The Stranglers si je možné představit mnohem jednodušeji, než prožitek nad vážnou hudbou v souvislosti s tragédií loňského ročníku, které byl Mozart první připomínkou. Tou další se stala premiéra filmu Marcela Nevina Pohoda 13 (rovněž na hlavním pódiu). Nepříliš povedený a zbytečně zdlouhavý dokument s otravným hudebním doprovodem provedl festivalem od otevření bran po jejich předčasné uzavření. Letos se naštěstí nezavíralo.
Pátek
Havlova Zahradní slavnost Divadla na tahu byla zajímavým testem divácké odolnosti i odolnosti času. Nakonec se ale hlavním protivníkem ukázalo být ozvučení. Lépe řečeno neschopnost některých herců takový prostor umluvit. Mariachi sin fronteras se latinskoamerickými tanečními rytmy trefili do slunečného počasí i nálady diváků. 27 státních hymen v podání Státní filharmonie Košice prověřilo národnost posluchačů, aby Allstar Refjúdží band o pár minut později všechny přítomné ujistil, že na národnosti nezáleží. Jejich verzi české hymny filharmonici nepřekonali.
Velmi zajímavým překvapením bylo vystoupení kapely Wovenhand. Nabídla hudební opravdovost rockem říznutého folku a především podmanivý projev kytaristy a zpěváka Davida Edwardse. Jakoby se chlapec na Pohodě stavil cestou z Woodstocku. Angličtí Metronomy byly prvním závanem aktuálního hudebního soundu. Zasloužená přízeň diváků je přiměla k úctyhodnému hudebnímu výkonu, a tak se stal jejich kořeněný electropop pro ten den jednou z nejlepších položek obsáhlého line-upu. Na paty jim pak šlapala Miss Platnum s nádherným soulovým hlasem zaskočeným výpadkem zvuku.
O kus dál už se v té době začala nacvičovat choreografie na sobotní vystoupení Scissor Sister. A sledovat onen nácvik bylo opravdu zábavné. Ne ve smyslu potměšilém, ale s čilé radosti jakou tomu všichni věnovali. Radost rozdávala i Jana Kirschner. Živé provedení songů z posledního alba Krajina rovina odhalilo, jak silné jsou. Zejména titulní píseň byla čirou hudební i interpretační krásou.
Kazety dokázaly, že i v Česku umíme jít s dobou. V porovnání s Metronomy to však bylo až příliš mechanicky studené. Jejich dotažená audiovizuální show byla na Pohodu až příliš akademická. Akademický rozhodně nebyl Ian Brown. Hlavně, co se týče zpěvu. Když nevyužil ani třetí šanci, kterou jsem mu dal, musel jeden z nás odejít. Ano, já. Utekl jsem na představení Studia tance Banská Bystrica, kde panovala jistota, že se zpívat nebude. I když vlastně klidně mohlo.
Choreografie nazvaná Posed mi totiž nedala možnost zjistit, o co těm lidem vlastně jde. Myslel jsem si, že to bude prošvihnutým začátkem, ale nabízí se jednodušší vysvětlení. Modernímu výrazovému tanci prostě nerozumím. Můj výklad o krácení volné chvíle na čekané mi rozbil moderátor, když onen název přečetl anglicky. Aha, řekl jsem si a odešel za Sharon Jones. Za královnou letošní Pohody, na kterou se bude vzpomínat ještě hodně dlouho. Tolik energie, tolik nádherných tónů, tolik rozvibrovaných částí těla, tolik tanečních kroků na tak vysokých podpatcích. Neuvěřitelná show, neuvěřitelná euforie! A k tomu ten rambajz pod podiem, který tím vším vyvolávala. Ještě jednou – neuvěřitelné!
Tomu ani Klaxons nemohli konkurovat. O desáté večerní zahráli sice výborně, ba nadprůměrně, ale ve srovnání s božskou Sharon, to byl odpolední čaj o páté. Před Polar Bear jsem dal přednost Friendly Fires (kdo to tak zabijácky vymyslel, dát je proti sobě?). Spokojený, že ve vzácně vyrovnaně postaveném playlistu došlo i na Paris (ještě, aby ne), jsem přivítal nový den.
Prvním popůlnočním jménem, za kterým jsem se vydal byly Autechre. Po pěti minutách jejich ve tmě odehraném setu připomínajícím pokus naladit mikrovlnou troubu ořezávátkem, jsem to vzdal a korzováním po areálu si krátil čekání na Digitalism. Kdo by to byl tušil, že ani oni nepředvedou žádný velký zázrak. Jejich DJ set neměl v sobě žádnou velkou přidanou hodnotu. Byl prostě jen zábavný a chtěl pobavit tanečně naladěné publikum. Out Of Space prostě zabere vždycky. Proč já bláhový čekal něco víc. No nic, utančen do umdlení se z toho odcházím vyspat. Pátek je mrtev, až žije sobota!