Čtvrtek. Bahno. Na místo jsme dorazili večer a hned nás mírně rozhodil obtížnější přístup do centrálního kempu. Jeho umístění by se sice dalo označit za strategické, ale pouze v době otevření celého festivalového areálu, neboť právě jeho průchodem se do něj dalo pohodlně dostat. Do odemknutí bran však zbývalo ještě dvanáct hodin a tak jsme putovali oklikou po hlavní silnici. (Samozřejmě jsme později zjistili, že přístupná byla i kratší cesta podél festivalového oplocení.) Na místě nás překvapilo velké množství účastníků, kteří pojali stejný plán, za což dozajista mohl také uvítací program pro nedočkavé v podobě tří kapel přímo ve velkém stanu v kempu. Než jsme se k nim mohli připojit, bylo zapotřebí poprat se s blátivým podlažím, které do pár kroků likvidovalo čistou obuv, a pokusit se do něj umístit stan. Stavbu nám doprovázela první z kapel. Urychlili jsme práci, abychom se od jejich songů mohli dostat co nejdále. Bohužel jsme se vrátili na další z nich. Zábavová produkce sestavená z vypůjčených skladeb od Kabátů až opět po Kabáty poněkud otupila radost z překonání bahenního pole bez ztráty stability. Alespoň, že bylo naraženo.
Pátek. Teplo. První průchod areálem. Všechno je oproti loňsku větší. Záruka, že po minulé tlačenici tak bude průchod mezi pódii snazší, však bere za své. Díky chloubě organizátorů, patrovému VIP stanu, je až do sobotního večera znemožněno dostat se volně ze zastřešeného pódia k hlavnímu. Musí se obcházet. Komplikace pro tisíce návštěvníků, pohodlí pro pár desítek znuděných. Těším se na Prague Ska Conspiracy, kteří jsou prvním oživením zakonzervovaného programu. Radost vyprchává v okamžiku, kdy začínají problémy s vypadávajícím zvukem. Musí se měnit kabel. Zvláštní situace u tak velkého festivalu, což komentuje i samotná kapela ochuzená nejméně o deset minut vystoupení. Dramaturg je zřejmě žertéř. Hned další položkou na objemném seznamu účinkujících je totiž Ewa Farná. Přístupný čemukoliv čekám, co se bude dít. Po čtvrté skladbě prchám do panoptika revivalu. Po loňském zkušebním provozu je opět přistaven kamion, z kterého vyhrávají kapely bez vlastního názoru. Právě tady se dějí celý víkend nejdivnější (ne)hudební věci. Většina z toho, co jsem viděl, mě rozesmála. Následně jsem však už s pocitem smutku mizel do dáli ve snaze zapomenout na zkažené verze oblíbených písniček. Výjimky se ale našly i tady. Vlastními nápady sympaticky upravené hity Richarda Mullera se daly uposlouchat a sobotní Janis Joplin revival byl díky zpěvačce opravdu velmi příjemným zážitkem. Ale zpátky do pátku. Vladimír Mišík nezklamal, UDG nejen k mému překvapení značně přitvrdili a zařazení Jaroslava Uhlíře potěšilo. Když se nad podvečerním údolím Malé Skály rozezněl komorně zahraný Dům holubí, byl to téměř magický hudební zážitek. Na Uhlířovu hodinu zpěvu u piana se bude mezi návštěvníky ještě dlouho vzpomínat. Pátek mi také přinesl vůbec nejlepší koncert celého festivalu. A byl to jeden z těch střípků, který odkazoval k faktu, že hudební dramaturgie přeci jenom má občasné světlé chvilky. Jako alternativu k plastelínovým Lordům totiž postavila Tatabojs. Kdo si, i přes dlouhé zvučení, počkal na jejich představení, musel vzápětí řešit, co se to vlastně děje. Znám je z klubu, ze sportovní haly i z festivalu, ale tohle bylo jednoznačně nejlepší vystoupení, které jsem s nimi prožil. Fascinující vizuálně-projekční show skvěle fungovala s vědomím velkého prostoru a jako vždy dotvořila náladu skladeb. Útok na všechny smysly na hranici psychedelického hudebního zážitku. Jiný vesmír, jiná dimenze. Bohužel krátká. A jak už to bývá, dobré se střídá se špatným. Tatabojs dozněli, světla pohasla a my jsme si mohli vybrat mezi Lordama, Root a Rammstein.cz revival. Ano, utíkali jsme se schovat do stanu.
Sobota. Vedro. Zjišťujeme, že v rozdávaném programu nejsou uvedeni zahajující interpreti! Podivné! Schováni ve stínu stánku posloucháme další velmi zajímavé jméno letošního ročníku. Niceland je povzbuzující hudební nadějí, která kupodivu zní chvílemi víc jako R.E.M. , než jejich páteční revival. Temperamento je stále nudnější a nudnější, Gipsy.cz je stále populárnější a populárnější. Blues Session má dar dobré hudební pohody, Photolab má dar zajímavosti, ale tentokrát upozaděné divným nazvučením. Zvědavost na Skyline s Markou Rubin byla velká. Byl to hodně rozjetý koncert, dokazující opět dobrou netradiční volbu dramaturgie. Marka však nedostala tolik prostoru, aby se dal vyhlásit jednoznačný soud. Mekyho posloucháme ze břehu nedaleké Jizery, pozitivně naladěnou Mňágu a Žďorp nedaleko kotle. Zvědavost nás popostrčí k poslechu výkonu Petra Muka. Došlo na Oceán, došlo na Shalom, došlo mi, jaká je škoda, že je jim zřejmě konec. Kim Wilde. Čekal jsem sice ještě horší vystoupení, ale názor, že zvát ji, byla opravdu velká podivnost, jsem nezměnil. Neutáhl jsem celé její vystoupení a nebyl jsem sám. Kryštof začal minutou ticha za tragicky zesnulého bubeníka Chinaski a pak odvedl očekávaný lehce nudící standard. Sobotní závěrečný dvojboj v podobě kapel The Chancers a Fast Food Orchestra jsem si opravdu užil a opět děkoval organizátorům, že na ně dolehla tahle houpavá vlna. Myslím, že zejména druzí uvedení děkovali také.
Neděle. Vedro, vedro. Zmatek na bráně. Po deváté hodině slyšíme z vysílačky sekuriťáka informaci, že by se měl areál otevírat až ve dvanáct. Vzhledem k faktu, že právě areálem procházíme a program začíná chvíli po jedenácté, jsme překvapeni my i sekuriťák. Většinu dne trávíme mimo. Sto zvířat sice ještě počítáme na místě, ale další včetně výtečné Lenky Dusilové už posloucháme od Jizery. Na Jiřího Suchého se vracíme, abychom si jeho vystoupením zpříjemnili den. Yo Yo Band střídám s Vypsanou fixou. Mám dost. Bylo toho dost.
Celkově ve mně převládá dobrý pocit. Konečně nebyl problém sestavit si takový hudební program, abych nemusel při čekání trávit čas posloucháním ojetých rockových kapel. Snad to nebyla náhoda a stejně jako byl letos vylepšený například i světelný park, bude vylepšený hudební program i pro příští ročníky pravidlem. Rozkročení i k jiným, než čistě rockovým žánrům, se povedlo a Benátské noci slušelo. A to se stalo nové.