Reklama
 
Blog | Petr Balada

Stylistika jedniček a nul

Pokud bychom měli určit vědní obor, který poznamenal český jazyk v uplynulém desetiletí nejvíce, odpověď by jednoznačně zněla – informační technologie. Žádná jiná oblast lidského bádání nevnesla do běžného života tolik nových slov, případně nedala tolika slovům nový význam. Souběžně s tím se proměnila také mezilidská komunikace. Stala se rychlejší, účelnější i zábavnější. Na druhou stranu z ní téměř vymizela osobitost, obsahová nápaditost či tvárnost. Dalo by se říci, že i z komunikace se stalo zboží. A největší podíl na této skutečnosti má bezpochyby internet.

„Elektronická komunikace je neoddiskutovatelným fenoménem dnešní přelomové informační doby, což uzná každý, kdo se s ní naučí ke svému prospěchu zacházet. Jejím prostřednictvím se před námi otevírají nové, dosud nezmapované oblasti lidského poznání a řečiště tradičních disciplín prosakují, slévají se, aby posléze vytvořily obory dosud sotva tušené.“ (Prokeš, 2000, s. 75)

Ještě stále vycházejí životopisné i faktografické knížky postavené na dopisech. Bude ale možné tímto způsobem vystavit literární dílo i za padesát let, až se někdo bude pokoušet zmapovat život současných velikánů? Nebudeme se muset prokousávat e-mailovou korespondencí plnou zkratek, emotikonů a odkazů na internetové stránky? Může vůbec takováto korespondence prozradit něco víc o svém autorovi? 

„Uznejte, už volba papíru, ozvláštnění textu kresbou, vlepeným výstřižkem, něčím, co jen tak pro radost vložíme do obálky a celé to vhodíme do poštovní schránky na rohu ulice – není v tom magie bezmála druidská? A na straně adresáta samo otvírání poštovního kastlíku, deflorace obálky, slastné trnutí: je uvnitř jobovka, pohlazení? Následné odložení dopisu a jeho opětovné čtení před usnutím, vědomí, že právě na tento autentický papír psal a do obálky jej vkládal člověk, který na vás myslel. Myslel natolik intenzivně, že mu stálo za to sednout a napsat dopis.“ (Prokeš, 2000, s. 21) 

Reklama

Je přitom paradoxní, že při klasickém psaní dopisů, je pisatel omezen spotřebou papíru. Elektronické psaní s sebou tento limitující prvek nenese, a přesto se stává výrazově i obsahově stručnější. Jakoby nám stačilo vědomí prostorové nekonečnosti, ale málokdy ji skutečně využíváme.  Nebo spíše platí, že díky rychlosti s jakou si informace vyměňujeme mezi sebou, se prostě jen vytratila potřeba vytvářet obsáhlé psané souhrny dějů za určité období? 

Komunikace se stává fragmentovanou, její průběh je možné přirovnat k televiznímu hudebnímu klipu.“ (Šmahel, 2003, s. 137) 

Zatímco v éře před internetem putovala naše pošta i týden, současný stav umožňuje okamžité doručení a následně i stejně rychlé přijetí odpovědi. Dopisů si tak mezi sebou můžeme teoreticky vyměnit i desítky za den. Možná právě proto jsou také stručnější, rozmělněny do menších fragmentů.  Je nám umožněno ihned reagovat, přizpůsobit psaný obsah požadavkům adresáta. Zatímco dříve bychom koncipovali výtah z událostí posledních dní, nyní komentujeme události posledních vteřin a minut.

Přesto nám ani tato rychlostní výhoda nestačí. Ačkoliv můžeme korespondovat o událostech téměř v přímém čase a formou několika málo vět, zrychlujeme ještě víc. Touha po překonání rychlosti pomíjivých myšlenek nás dovedla k tomu, že svůj text přestáváme vybavovat jakoukoliv interpunkcí. Mnohdy jsme schopni od sebe oddělit jednotlivé věty pouze velkým písmenem natlačeným bez mezery na předchozí závěr věty. Jako bychom se báli, že zapomeneme, co jsme chtěli adresátovi sdělit a proto se nezdržujeme ani doplňováním diakritických znamének. Možná je to ale spíše varovný signál. Pokud si nemůžeme zapamatovat myšlenku, kterou chceme sdělit, nejspíše to bude tím, že ta myšlenka za to ani nestojí. Naopak nosná myšlenka není závislá na rychlosti přenosu. Pro ni je pouze důležité, aby se dokázala přenést.

„ Spontánnost e-mailového textu často signalizuje inflaci slova; je zřejmé, že někteří pisatelé po sobě sdělení nečtou, takže dostává charakter mluvené věty psané bez velkých písmen a s četnými překlepy.“ (Prokeš, 2000, s. 24) 

Připodobnění k mluvené řeči je nejčastější charakteristikou při popisu virtuální komunikace. Ona výše zmíněná rychlost k tomu také přímo svádí. Dorozumíváme se prostřednictvím počítačových programů umožňujících plynulou výměnu replik jako při běžném hovoru. Ve většině případů se tak neohlížíme na gramatická či stylistická pravidla a pouze přenášíme znaky z úst do podoby jedniček a nul dávajících dohromady písemné sdělení. Stávají se z nás vlastně stenotypisté. Jenom s tím rozdílem, že nezaznamenáváme vyřčená slova, ale slova, která by bývala vyřčena byla, kdyby došlo k přímému rozhovoru tváří v tvář. I ty však skládáme do vět způsobem, aby na co nejmenším prostoru vyjádřily podstatu sděleného. Osekáváme je od zdržujících přídavných jmen do forem jednoduchých vět, která málokdy přecházejí v souvětí.  

„ V důsledku omezené rychlosti psaní textu se také zdá, že ve virtuálních rozhovorech mají lidé tendenci odpovídat kratšími a méně rozvinutými větami. Dospívající v rozhovorech často uváděli své názory a pocity ve zhuštěné formě, ale na druhou stranu se odpovědi z virtuálního prostředí zdály být často výstižnější.“ (Šmahel, 2003, s. 109) 

Zhuštěná forma však není jedinou specifikací virtuální konverzace. Tou další je použití zkratek, se kterými bychom v běžné komunikaci uspěli jen stěží. Jsou výsadou především anglického jazyka, kdy se i několikaslovní formulace změní ve shluk počátečních písmen jednotlivých slov. A tak se například z výrazu „by the way“ (česky: mimochodem) stane „btw“ nebo z „do it yourself“ (česky: udělej si sám) vznikne „diy“.

Jestliže jsem v úvodu poznamenal, že se díky informačním technologiím z mezilidské komunikace vytratila obsahová nápaditost, tak právě naopak tato nápaditost formy sdělení je to, co jí dělá zábavnější. Současně je však do značné míry anonymní a odosobněná, neboť postrádá zásadní součást každého přímého rozhovoru – emoce a s nimi úzce spojenou neverbální komunikaci.I tady jsme si však dokázali poradit. Složité chemické a motorické reakce nahradily dvojtečky, pomlčky a závorky. Stvořili jsme si takzvané emotikony (smajlíky): 

„ Jedná se v podstatě o derivát slova emoce, z čehož vyplývá, že se komunikace točí kolem pocitů či vnitřních pohnutek. Emoce je mnohdy obtížné vyjádřit a navíc je to i zdlouhavé. Právě časová náročnost byla hlavním impulsem pro vytvoření komunikace, jež využívá interpunkčních znamének a závorek. Stačí pouze naklonit hlavu doleva a závorky se usmívají, šklebí, pláčou či posílají polibky.“ Kateřina Jechová 

Je to další ulehčení pro komunikaci v informačním věku a další důkaz toho, že čas je pro nás vším. Pro jeho úsporu dokážeme i pocity zeštíhlit do shluku několika málo znaků. Ovšem stejně jako v případě zkratek, je používání emotikonů postavené na vzájemné dohodě o jejich smyslu. Jsou zkrácené výrazy, které mají univerzální srozumitelnost, ale u většiny z nich může adresátovi i chvíli trvat, než je rozluští. To samé platí pro emotikony. Zatímco jejich základní tvar vytvářející za pomocí závorky veselý či smutný obličej je všeobecně akceptovaným a známým, deriváty od něj odvozené mohou místo ulehčení konverzaci značně znesnadnit. Možná právě proto většina z uživatelů internetu používá jen tyto základní znaky a ostatní spoléhají na nápovědu komunikačních programů. Nabízí se tak přímočará interpretace, že zatímco jedna skupina prožívá pouze základní emoce, druhé skupině je k vyjádření emocí zapotřebí nápovědy. Poněkud zjednodušující podání, Tedy stejně zjednodušující, jako je i sama komunikace ve virtuálním prostoru. 

„ Podle mých zkušeností valná většina lidí nepoužívá více, než pět různých druhů emotikon. Možnosti vyjádření typu a intenzity emoce jsou tak velmi omezené a značně zjednodušující. Další problém je, že neexistuje jakýsi kodex, který by určoval, jakou přesně emotikonu napsat při určité emoci, a vzájemné interpretace emotikon u komunikujících stran jsou značně individuální.“ (Šmahel, 2003, s. 127) 

Jde o zajímavou situaci, kdy je na jedné straně považována komunikace prostřednictvím internetu (případně sms u mobilního telefonu) za výstižnější, ale v okamžiku, kdy do ní zapojíte tyto grafické ikony nebo zkratky, se stává nejednoznačnou. Znamenalo by to, že díky neustálé snaze po zjednodušení či po úspoře času, se virtuální konverzace mění na daleko méně přehlednou. Skutečnost je však přeci jenom jiná. Tento druh komunikace je vlastní především mladším ročníkům, kterým nedělá problém přizpůsobit se stylistice jedniček a nul.

Domluvit se na pravidlech používání nebo na pravidlech významu. Davidem Šmahelem zmiňovaná neexistence kodexu je vlastně už od prvního smějícího se smajlíka pasé. Každý den se po internetu přesunou miliony zpráv a proběhne stejný počet hovorů po různých chatovacích místnostech a ve většině z nich je obsažena emotikona. V takovém množství je rozšíření jejich znalosti skutečně otázkou jen časově teoretickou. I úplná znalost abecedy však nezaručuje, že každé její písmeno dokážeme bezchybně a ve správný čas použít. 

„ Každý si holt interpretuje emotikony podle svého, jak se v tu chvíli zrovna sám cítí a jaké je jeho obecné schéma chápání druhých lidí. Pro chybné interpretace citových nuancí je v elektronické komunikaci značný prostor.“ (Prokeš, 2000, s. 24)  

Co je tedy typické pro stylistiku elektronické komunikace? Použítí jednoduchých vět a krátkých souvětí. Omezuje se na stručné a jasné vyjádření skutečnosti. Odbourává formality. Je informačně zhuštěnější. Objevují se v ní specifické slovní zkratky, mnohdy je obohacena o grafické symboly vyjadřující emoce. Co nejvíce se snaží přiblížit ke klasickému rozhovoru – obsahuje hovorové výrazy a chybnou gramatiku.

Mnohdy se zdá, že celá informační technologie nemá jen svou vlastní stylistiku, ale také svou vlastní řeč. Je možné i k ní vztáhnout ono okřídlené: „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem.“? Nejspíše ne, ale vzhledem k prostředí a k používaným okleštěným jazykovým prostředkům to můžeme lehce modifikovat na: „Kolik řečí umíš, tolikrát si robotem“.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH TEXTŮ

Šmahel, David: Psychologie a internet, TRITON, Praha 2003Prokeš, Josef: Člověk a počítač aneb svítání digitální kultury, SURSUM, Tišnov 2000Čmejrková, Světla a kol.: Čeština, jak ji znáte i neznáte, Academia, Praha 1996                                                                                                  Jechová, Kateřina: Emotikony aneb 🙂 pravá (o) (o) či silikonová prsa (+) (+)?on-line: http://cesky-jazyk.upol.cz/articles.php?id=616e27f3-3be3-102b-a08f-bdc08c7ed098  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama