Je to vlastně každý rok stejné. V době vyhlašování cen vycházejí články o nezvládnutých večerech, na kterých se všechny ty roztodivné sošky předávají. Ano, patří mezi ně i ten můj. Přitom jsem byl vždy jejich oddaným divákem. S lehkým pocitem nervozity jsem usedal před obrazovkou, držel pěsti svým favoritům, poslušně se smál vtípkům moderátorů a vždy žasnul, kdo všechno z umělců ještě žije. Ale ve chvíli, kdy všechny ty bonmoty začínají být nudné a tváře cirkusáků se slívají v šedivou masu, není důvodu televizor zapínat.
Volání po důstojném pojetí je odmítáno s falešnou argumentací o malosti významu jednotlivých cen. Prosby o originalitu jsou, kdoví proč, okamžitě vyvažovány poukázáním na nedostatek financí. Opovážlivý pokus o přirovnání k předávání cen za našimi hranicemi je likvidován posměšným ťukáním na čelo. Jsme tak málo sebejistí, že už dopředu odmítáme možnost velkoleposti? Nebo tak moc snobští, že se bojíme, aby nám nevyčpěla aura pohrdání nad zbytečným pozlátkem?
Před nedávnem předávala ceny televize Óčko. Obsahem to byl snad nejsmutnější a nejkonzervativnější ceremoniál za dlouhá léta. Celý ho mohli přežít snad jen diváci pod pódiem. Čekal jsem provokaci, neotřelost, pečlivou a hlavně zajímavou dramaturgii plnou nečekaných čísel. Kdo jiný by ji měl ostatně nabídnout, než hudební televize. Místo toho mi byl předložen nudný festivalový meeting. Nevydržel jsem a výsledky si raději přečetl následně na internetu.
Stejně se zachovám i v případě Českých lvů. Alespoň nebudu muset opět řešit otázku, jestli je důležitější, kdo vyhrál nebo, aby se kumštyři v sále dobře bavili. A pokud jde o námitku, že ta cena vlastně ani žádnou váhu nemá, tak proč z toho dělat bombastickou show, lze se s ní vypořádat prostým podivem nad jejím smyslem. Ono je totiž vždycky smysluplnější dělat z prdu kuličku, než ještě větší prd.