Možná jsme totiž právě svědky přímého přenosu toho, jak politici místo spřátelených lobbistů přešli ke spřáteleným novinářům, kteří jsou pro kauzu, která je zviditelní a bude citována ostatními, ochotni popřít i čerstvě napadaný sníh. A novináři si svou zpolitizovanou roli užívají. Ve svých listech vyzývají k rezignacím, předkládají návrhy zákonů, sestavují ideální vládní kabinety.
Pryč je ta doba, kdy byli především kontrolory veřejně činných osob a institucí, které tyto osoby zastupují. Ono otázkou je, jestli ta doba u nás vůbec kdy byla. Role novinářů by měla skončit odhalením dané věci. Odhalením na základě nezpochybnitelných důkazů. Všichni, kdo prošli žurnalistikou, se učí, že každá zpráva má mít minimálně dva zdroje, opakuji minimálně. A že anonymní zdroj, je v podstatě žádný zdroj. Když tedy kolem novinářem shromážděných materiálů existují reálné pochybnosti o jejich pravosti, mělo by být i otázkou jeho profesní cti, buď pochybnosti vyvrátit, nebo přiznat pochybení. To samé přeci chtějí i novináři po politicích. Proč by to tedy nemělo platit i obráceně?
Bárta na své tiskové konferenci několikrát doložil pochybení v práci novináře MF DNES Kmenty. Ten, když následně dostal slovo, se to ani nepokusil vyvrátit. A nad neprofesionalitou svého zaměstnance se v komentáři na ČT 24 nepozastavil ani šéfredaktor Čásenský. Tedy stejná situace, jako když ODS nechala Drobila po kauze ve Státním fondu životního prostředí ve funkci svého místopředsedy. Žádný velký rozdíl.
Bárta měl říci jasné slovo, jestli jeho firma měla zakázku na špehování politiků. Neřekl ho a vyzval MF DNES, aby zveřejnila veškeré získané dokumenty. Ta to odmítá. Co z té hry ode zdi ke zdi jednoznačně vyplývá? Dvě věci. Bárta se bojí přímé odpovědi, snad aby jí později nelitoval. Kmenta NEMÁ žádné důkazy, které by potvrzovaly, že ABL měla jasnou zakázku na špehování politiků a přesto s tím ve svých článcích pracuje jako s jasným faktem.
Poslanci řvou, když jim chtějí omezit imunitu. Novináři řvou, když jim chtějí zpřísnit mediální zákon. Obě skupiny argumentují veřejným zájmem, který je jen a pouze zájmem jích samých. Poslance jsme vykroužkovali, noviny přestáváme číst. Výsledek? Vykroužkovaní poslanci zůstávají v politice na místech poradců těch nově zvolených a noviny tvoří umělé kauzy s křiklavými titulky, které u méně zběhlých čtenářů vždy zaberou. Je tedy jasné, že dokud nepřijde náprava zevnitř jednotlivých stavů, nic se vlastně nezmění. Politici i novináři si dál budou myslet, že mají větší moc a „právo“, než ti druzí z nich. Existuje vůbec způsob, jak jim to vyvrátit?